Typická chyba je použití příliš silné gumičky. Ta sice vydrží, ale panák se nerozkmitá, protože gumička klade velký odpor. Naopak tenká gumička se při každém skoku přetrhne. Osvědčuje se středně silná gumička, která se dá natáhnout na dvojnásobek délky, aniž by praskla. Další častá chyba je připevnění zátěže napevno ke stěně nebo k podlaze. Panák potřebuje volný prostor, aby se mohl odrážet. Pokud ho zavěsíte příliš blízko překážky, bude do ní narážet a pohyb se zastaví.

Jak vyrobit panáka, který opravdu skáče Základem je gumička o délce zhruba deseti centimetrů, která se nesmí při natažení přetrhnout. Na jeden konec připevníme tělo z látky nebo papíru a nábytek na míru druhý konec zátěž. Tělo by mělo být co nejlehčí, ideálně z tenké bavlny. Zátěž tvoří třeba kovová matice, knoflík nebo pár ruliček papíru slepených dohromady. Gumičku protáhneme středem těla tak, aby zátěž zůstala uvnitř nebo na konci. Potom panáka zavěsíme za volný konec gumičky a necháme ho volně viset. Pokud se houpe jen do stran, je gumička příliš dlouhá nebo zátěž příliš těžká.

Nejjednodušší je záměna znaků. Vezměte abecedu a domluvte se, že každé písmeno se posune o tři místa: A se stane D, B se stane E, C se stane F. Slovo „MÁMA" se pak zapíše jako „PÁPD". Napište dítěti na papír celou abecedu dvakrát vedle sebe, horní řádek normální, dolní posunutý. Dítě jen hledá písmeno v horním řádku a opisuje to pod ním. Na začátek použijte krátká slova, maximálně pět písmen. Typická chyba: rodič posune abecedu o deset míst a dítě ztratí orientaci. Posun o tři až čtyři místa stačí.

Dvouleté dítě vydrží u jedné činnosti obvykle dvě až pět minut. Kdo čeká, že si bude půl hodiny hrát na schovávanou podle pravidel, bude zklamaný. Hry bez rekvizit ale fungují jinak: nejde o výdrž, jde o střídání krátkých podnětů. Vyzkoušejte „kuk" – zakryjete si obličej dlaněmi, počkáte dvě sekundy a objevíte se. První kolo dítě jen pozoruje, druhé už samo zvedá ruce. Pokud se směje, přidejte třetí kolo, ale pak přestaňte. Poslední kolo má skončit dřív, než se začne nudit.

Poslední tip: hru osvětlení v obývákuždy ukončete ve chvíli, kdy se dítě ještě směje. Pokud počkáte, až se začne nudit, příště se jí vyhne. A pokud se dítě nechce zapojit, nechte ho sedět a jen se dívat. I pozorování je pro dvouleté učení. Netlačte na výkon, ale na opakování. Právě v něm se rodí pocit jistoty, že hra má pevný řád a dá se předvídat.

Když se přidá pohyb, pravidla se zjednoduší Pohybové hry bez pomůcek jsou pro dvouleté přirozené. „Paci, paci, pacičky" nebo „vařila myšička kašičku" nepotřebují nic než ruce. U nich platí: tempo držte pomalé a opakujte stejnou řadu pohybů. Dvouleté dítě se učí nápodobou, takže potřebuje vidět totéž několikrát. Pokud zrychlujete nebo přidáváte nové pohyby, ztratí nit a odejde. Další možností je „čáp" – chodíte po místnosti s vysoko zvednutým kolenem a dítě napodobuje. Vydrží to tak dvě až tři kola. Potom je lepší přejít na něco v sedě.

Na co si dát pozor: hlad a únava. Dvouleté dítě nedokáže říct „jsem unavený, potřebuji pauzu", takže začne kňourat nebo odcházet. To není nezájem o hru, ale signál, že stačilo. Druhá častá chyba je příliš mnoho slov. Rodič vysvětluje pravidla, dítě už dávno přestalo poslouchat. Řešení je jednoduché: ukažte pohyb a dítě ho zopakuje. Třetí chybou je srovnáúložné prostory v malém bytěání s vrstevníky. Některé děti vydrží u hry pět minut, jiné třicet sekund. Obojí je v pořádku.

Pravidla pište tak, aby je přečetl i ten, kdo u hry nesed